Dva týdny

Dva týdny jsme čtyři, týden jsme spolu. Tři Óčka, jedno Káčko.
Hodně jíme, snažíme se spát, snažíme se sžívat. Je to náročné a přesto moc krásné.

Ovlivněna mateřskými blogy a matkami v mém okolí, kde vřelé přijetí nového bratříčka či sestřičky je samozřejmostí a zcela běžnou praxí, předpokládala jsem, že i pan Ó přijme bráchu s otevřenou náručí, úsměvem na tváři a pugétem karafiátů. K mému překvapení se úsměv na tváři konal jen chvíli.
Když to hodně zjednodušším, první tři dny Ó dělal, že to nové malé novorozeně vůbec nevidí a neslyší. Poté se o něj začal trochu zajímat, například tím, že se přidával k jeho brekotu a vyjadřoval tak solidaritu s jeho starostmi. Včera zcela nečekaně přišel pokus o navázání intimnějšího vztahu pusinkou na dobrou noc, tedy velký obrat k lepšímu (posléze jsem se dozvěděla, že k pusince pana Ó instruovala babička, takže je možné, že jen plnil její přání :D).  Dnes jsem si dosyta užila onen výše popisovaný solidární duo brekot, ale i něžné tendence ku sbližování a letmý polibek na dobrou noc.

Po týdnu tedy již vidím jasné světýlko na konci tunelu a vím, že to bude jenom lepší a že Ó a Os budou velcí přátelé.

Neděle. Pan Ó byl na rekreaci u babičky, pan Os si vyjel na výlet do kavárny. Prospělo to všem zúčastněným.