sobota 22. července 2017

Pozor na čudlíky

Kateřina je zpět, ha! Tak nějak jsem sladce zapomněla na to, že jsem teda mimo všechno jiné i ta blogerka, mám tu přichystané dva články z poslední zimy, které vzhledem k aktuálním teplotám raději nebudu zveřejňovat. Ale nemůžu vás (a potažmo i sebe - až si to budu za pár let třeba pročítat) ochudit o čudlíkové téma.

Jezdíme teď často MHD. Naše děti to milujou, leč období vzdoru je jako když sedíte na roznětce časované bomby, a občas nám v trolejbuse nastanou i napjatější chvilky.
Oli má rád to velké tlačítko, kterým se otvírají dveře trolejbusů v našem městě. Chce ho zmáčknout, ale někdy je to pro něj moc vysoko, nebo moc daleko, a to je potom špatný. Tedy donedávna jsem si myslela, že to je vrchol nepříjemností, který s tímhle tlačítkem zažívám, a že vysvětlovat půlku cesty, že to holt někdy musím zmáčknout místo něj, je malé peklíčko.

Jednoho krásného rána vidíme přijíždět trolejbus, Oli je připraven zmáčnout si svůj čudlík a dát tak svému vesmíru rovnováhu. Bohužel, byl to jeden z těch mála případů, kdy je ten trolejbus prostě nějak moc vysoko, chodník moc nízko a O na ten čudlík nemoh dosáhnout. Za námi se již řadilo pár lidí chtivých nástupu, až to na pohled sympaticky vyhlížející starší dáma nevydržela a zmáčkla to.

Oli (stále stojící na chodníku před otevřeným trolejbusem): Ne! To jsem měl zmáčknout já!
Já (snažíc se co nejrychleji natlačit kočárek s Ozem a řvoucí O do troleje): Nastup si, prosímtě!
Paní (směrem k O): Tak už běž!
Oli se s nářkem konečně usadil. Paní, která zmáčkla čudlík seděla za námi a vypadalo to, že stejně jako já dělá, že v tom trolejbude vůbec nejede. Já se snažila opatrně O vysvětlit, že paní nevěděla, že to chtěl zmáčknout on, a že někdy se to zkrátka přihodí (takže standardní uklidňavačka, kterou už oba známe). O ale celou situaci ještě vylepšoval očasným otočením se dozadu na nebohou stařenku.
O (otáčejíc se dozadu a vyhrožujíc prstíčkem): Nenene! Ty to nesmíš mačkat, to mám mačkat jenom já! Ty ne, Ty ne!
Opět se snažím O uklidnit a rychle měním téma na co jedí žraloci, neb roznětka je v této chvíli převelice citlivá. O a jeho hrozící prstík se ještě párkrát na paní za námi otočí, ale naštěstí už vystupujeme. Při vystupování jsem se chtěla paní omluvit, leč stále dělala, že v trolejbuse není, a proto (a trochu kvůli obavám z výbuchu naší roznětky) jsem to nakonec neudělala. Oli do odjíždějícícho trolejbusu zamával, paní mu taky zamávala a tím pro ně byla zřejmě celá záležitost s čudlíkem uzavřená. Já se z toho vzpmatovávala celé dopoledne. Tímto se paní, která zmáčkla čudlík, omlouvám za své neurotické dítě.

Ponaučení na závěr: Nešahejte Očkoj na čudlíky.